Myanmar či Barma (česky také Myanma, oficiálním názvem Svazová republika Myanmar) je jedna ze zemí jihovýchodní Asie. Nachází se na západní straně poloostrova Zadní Indie při pobřeží Bengálského zálivu a Andamanského moře v Indickém oceánu. Sousedními státy jsou Bangladéš, Indie, Čína, Laos a Thajsko. Počet obyvatel země je odhadován kolem 50 milionů. Novým hlavním městem je od konce roku 2005 Neipyijto. Úředním jazykem je barmština. Myanmar pro Evropany objevil jako první známý italský cestovatel Marco Polo.

První civilizací a prvním královstvím, na území dnešní Barmy, bylo království Mon. Monové se do oblasti dostali pravděpodobně v době 300 let před n.l. Kolem přístavu Thaton pak ve stejné době existovalo i království Suwarnabhumi. V sedmém století pak do oblasti přichází a zakládá města Binnaka, Mongamo, Sri Ksetra a Halingyi civilizace Pyu. V tomto období se Barma stává důležitou součástí čínsko-indické obchodní cesty.

Kolem roku 849 se začíná formovat silné království kolem města Bagan. Království se rozrůstá, poměrně izolovaně, až do vlády krále Anawrahta (vládl v letech 1044 až 1077). Královi  Anawrahtovi se povedlo sjednotit celou Barmu po poražení přístavu Thaton roku 1057. Po pádu Baganu se Barma opět rozdělila na několik menších království. Novým centrem se roku 1364 stává město Ava (Inwa). 

V roce 1555 Ava podrobila království Taungoo a v roce 1752 monskou říši. O několik let později Alaungpaya Mony porazil definitivně a po krátkém období, kdy bylo hlavním městem Shwebo na severu, se Ava opět stala středem barmské říše. Když Britové po druhé anglo-barmské válce obsadili jižní Barmu, byla většina území severní Barmy známa jako Království Ava. Město bylo definitivně opuštěno v roce 1841 a hlavním městem se stala Amarapura.

Populární barmský vůdce Alaungpaya odjel ze severního Myanmaru v roce 1753 a od roku 1759 si znovu podmanil říši Pegu a jižní Barmu. Znovu získal kontrolu nad Manipurem a poté založil i nové hlavní město, Rangún, nyní známý jako Yangon.

V 19. století začíná období Anglo-barmských válek, které vyústili v začlenění Barmy do britských kolonií. 

K první anglo-barmské válce došlo 5. března 1824. Došlo k útoku britských vojsk Východoindické společnosti do Barmy a k následnému obsazení Arakánu a Tenasserímu. Hlavní město Rangún padlo 10. května 1824. K podepsání mírové smlouvy z Yandabu došlo 24. února 1826. Tím si Velká Británie přivlastnila nejen indická knížectví obsazené Barmou, ale také Arakán a Tenasserím. Rangún se stal místem pobytu britského rezidenta a Britové měli dovoleno na obsazeném území svobodně obchodovat.

Roku 1852 došlo ze strany generálního guvernéra Indie lorda Dalhousie k ohrazení vůči Barmě. Stěžoval si na špatné zacházení s britskými obchodníky a rozhodl se zahájit druhou anglo-barmskou válku. Sbory Východoindické společnosti obsadily barmskou provincii Pegu, což znamenalo kontrolu nad všemi barmskými obchodními aktivitami. Formálně nezávislou až do roku 1885 zůstala Horní Barma.

V roce 1885 došlo k britské anexi Horní Barmy, třetí anglo-barmské válce, s cílem zamezit francouzskému pronikání, které sem směřovalo z Indočíny. Celá akce Britům trvala jen 10 dnů, ovšem pokořit a kontrolovat sever Barmy byl úkol, který se podařilo naplnit až za dalších pět let, přičemž britské vojsko ztratilo na 40 000 vojáků. Tak byla vytvořena i přes odpor Barmánců indická provincie.

Po druhé světové válce došlo roku 1948 k vyhlášení nezávislosti. Situace v zemi začala opět vyhrocovat a výrazně se zhoršily vztahy mezi stranami s největší podporou veřejnosti - Ligou proti fašismu a za svobodu lidu a Komunistickou stranou Barmy. Komunisté usilovali o přechod na socialistickou politiku a bouřili se i proti celkovému charakteru nového státu. Definitivní rozkol přišel v únoru 1948, kdy se vedení komunistické strany rozhodlo pro ozbrojený protivládní odpor a násilný způsob převzetí vlády. V březnu začali komunisté po celé zemi organizovat stávky a protivládní manifestace. Liga reagovala vydáním zatykačů na hlavní představitele strany, kteří ale byli včas varováni a uprchli. Následně vedení komunistické strany přešlo do ilegality a vyzvalo své stoupence k zahájení ozbrojeného povstání. Tím byla zahájena občanská válka, která se rychle rozšířila do mnoha oblastí po celé Barmě.

Občanská válka vyvolala rozpory i uvnitř Ligy. Představitelé jejích dvou největších stran - Socialistické strany a Organizace lidových dobrovolníků - měli na řešení občanské války rozdílné názory. Většina představitelů Organizace lidových dobrovolníků propagovala uzavření příměří s protivládními silami a zahájení dialogu. Naopak Socialistická strana i vláda trvaly na složení zbraní, kterým podmiňovaly otevření nových jednání. Tento přístup Organizace lidových dobrovolníků odmítla a v červenci 1948 se zapojila do občanské války na straně protivládních sil. K sílícímu protivládnímu povstání se přidaly i některé vojenské a policejní oddíly barmské armády a ozbrojené organizace etnik, obývajících území vlastní Barmy - Monů a Arakanců, které usilovaly o vznik vlastních států. Během podzimu 1948 do občanské války vstoupili také Karenové, kteří předtím s vládou neúspěšně jednali o vzniku Karenského státu. Ke karenským povstaleckým jednotkám se připojili také karenští vojáci, kteří tvořili polovinu celé barmské armády. Oddíly karenských povstalců následně ovládly rozsáhlá území ve východní Barmě.

I v podmínkách občanské války se u vlády udržela Liga proti fašismu a za svobodu lidu v čele s U Nuem, Ťjo Ňeimem a Ba Schweiem. Hlavní stranou v Lize i vládě byla Socialistická strana, která měla zásadní vliv v armádě i odborových organizacích. Politika Ligy se v mnoha ohledech řídila marxistickými tezemi, ale odmítala třídní boj a násilnou cestu k vytyčenému cíli barmské společnosti - socialismu. 

V polovině padesátých let většina komunistů zavrhla koncepci ozbrojeného převzetí vlády. Vedení Komunistické strany Barmy bylo ochotno zahájit s Ligou dialog o ukončení občanské války podmíněný opětovnou legalizací komunistické strany a propuštěním politických vězňů. Vláda ale na jednání nepřistoupila. Roku 1958 vyhlásila amnestii pro povstalce, které využilo mnoho členů Organizace lidových dobrovolníků, řada členů ozbrojených organizací Monů a Arakanců i komunistů. Po této amnestii byly protivládní síly značně oslabeny, ale občanská válka neskončila. I nadále pokračovaly ozbrojené střety hlavně mezi vládními jednotkami a karenskými povstalci.

Od října 1958  Barmu oficiálně spravovala úřednická vláda. Hlavní slovo v zemi ale měla Rada generálního štábu barmské armády a vojáci začali pronikat do státní správy i na ministerstva. Pod armádní správou se Barma nadále držela neutrální zahraniční politiky. Hlavním cílem armádního štábu byl definitivní konec občanské války.

Roku 1962 se vlády,  po vojenské převratu, ujala vojenská junta. Vojenský převrat proběhl rychle a nevyvolal rozsáhlejší protesty ze strany obyvatelstva. Po vojenském převratu se vlády v Barmě ujala Revoluční rada, složená z armádních velitelů. Revoluční rada zrušila platnost ústavy, rozpustila svazový parlament i vládu a nejvyšší zákonodárnou i výkonnou moc převzala do svých rukou. Byl zrušen úřad premiéra i prezidenta a do čela země se postavil předseda Revoluční rady Nei Win. Oficiálně zemi spravovala rada ministrů, ve které měli většinové zastoupení členové Revoluční rady. Revoluční správa zrušila systém federativních svazových států.

Vojenská junta vládla Barmě oficiálně až do roku 2010. Toho roku se 7. listopadu konaly volby. Vítězem se stala Strana svazové solidarity a rozvoje. Vítězná je úzce spjata s armádou a do pozadí odstupující juntou. Do voleb tuto stranu vedl předseda předchozí loutkové vlády Thein Sein, který se tak stal staronovým předsedou vlády. Po volbách se svých funkcí ujalo 30 ministrů, z nichž pouze 4 nemají vojenskou minulost a rovná polovina působila i v předešlé vojenské vládě. V zemi došlo prostřednictvím voleb k formální změně státního zřízení na prezidentskou republiku....