Pachacamac (kečuánsky: Pachakamaq), leží na pobřeží Peru v ústí řeky Lurín,  32 km jižně od Limy. Byl důležitým posvátným místem, věštírnou i pohřebištěm. Pachacamac se stal poutním místem mnoha starověkých andských kultur, včetně Inků. Místo, které bylo aktivní více než 2 000 let, bylo pojmenováno po stejnojmenném bohu (Pacha Kamaq), který byl uctíván a považován  lidmi z pacifického pobřeží za „tvůrce Země“.

Roku 1890 archeologové začali poprvé Pachacamac zkoumat. Našli zde však jen mnoho prázdných budov, chrámů a vypleněných hrobů. Zásluhy o počáteční systematický průzkum patří především německému archeologovi Maxi Uhlemu i jednomu ze zakladatelů peruánské archeologie Alexandru Tellovi. Jeho pamětní deska s bronzovou bustou ostatně stojí hned u vchodu do areálu, přístupného veřejnosti.

Pachacamac se skládá ze třech základních částí. V první části se nachází pohřebiště s masovými hroby, v další části jsou pak chrámy a pyramidy vystupující z pouště. Všechny budovy pochází ze 14. až 15. století našeho letopočtu a jsou postaveny z nepálených cihel.

Po pádu říše Huari, přišli do Pachacamacu Inkové a pokračovali v jeho rozvoji jako svého náboženského centra. Právě v této době zde vznikla většina chrámů, včetně největšího chrámu Slunce na hlavním náměstí.